Muzika
Měla jsem štěstí
Už od malička mě rodiče vedli k hudbě. Táta hraje na kytaru a na baskytaru. Obojí se naučil sám. Máma suprově zpívá, ačkoliv ji velmi zasahuje tréma a vystupování před lidmi nesnáší. Já byla vždycky opak. Tréma se mnou mávala neskutečným způsobem, ale bavilo mě být středem pozornosti. Bavily mě mikrofony a chtěla jsem hrát na kytaru jako táta.
Ze začátku to byl nelítostný boj. Já vs. kytara - kdo z koho! Tak moc jsem chtěla i nechtěla zároveň. Nakonec jsem ale zjistila, jak božské je, když se člověku struny pod rukama mění v tóny a ty se přelévají v melodie. Z mého úhlavního nepřítele se stala životní láska. A náš vztah je pevný doteď. Kamkoliv jedu, jedině s kytarou.
Písničky jako terapie
Nikdy mě nenapadlo, že moje písničky někdy někdo uslyší. Začala jsem je psát v pubertě, když jsem se začala plnit emocemi, s nimiž jsem si neuměla poradit. Potřebovala jsem nějaký ventil. Už dřív jsem si zvykla vzít si do ruky kytaru, dkyž mi bylo zle. Jenže po nějaké době mi přestaly již napsané písně stačit. Přestaly přesně popisovat, co cítím. Azačlo to ze mě "lézt".
Moje první pokusy byly pouze přetextované melodie. A, řekněme si to upřímně, mizerně. I mé kompletní prvotiny stály za starou belu. Ale v životě člověka hrají roli jisté zlomy, ketré se zrkátka objevují, a vždycky vás někam hodí. Mě jeden z nich hodil do Liberce a ukázal mi, že se celý život vlastně pletu v tom, co si myslím, že jsem. Bránila jsem se tomu velmi, ale když si to přiznáte, moc se vám uleví, věřte mi.
Dostala jsem příležitost a chtěla jsem ji chytit za pačesy a využít. Doufám, že se mi to povedlo. Moje muzika (nechci úplně říkat hudba) je teď úplně někde jinde. Neříkám lepší, neříkám horší, je zkrátka jinde. Stejně jako já. Reflektuje mě, je to takový duševní striptýz. Doufám, že vás nepohorší, ale naopak v ní najdete kus sebe, protože jsem jen člověk. Úplně stejně lidský člověk, jako jste vy.